Jakkoli kdokoli popírá existenci života po životě, myslím si, že každý z nás se alespoň jednou za život setká s něčím, co člověku hlava prostě nebere. Ale jak řekl někdo moudrý, svět je plný neomezených možností. To je náš mozek, kdo má omezenou kapacitu všechno pojmout. A já si po přečtení příběhu amerického neurochirurga zase připomněla svůj vlastní zážitek.
Ten zážitek pro mne osobně byl významný zejména proto, že mi spolu s mnoha dalšími signály dopomohl k novému pokusu se přijmout i se svým, pro mnoho z vás, nepochopitelným talentem. Tenkrát byl na začátek srpna opravdu hodně pošmourný den, a souhrou všemožných okolností - asi osud - se stalo, že auto, ve kterém jsem jela na místě spolujezdce se ráz naráz motalo po dálnici proti směru hodinových ručiček a buch. Tato autonehoda mě vrátila. Vrátila mě do světa, ve kterém se pohybuji už od dětství. Připomněla mi znovu a mnohem razantněji, že mám talent, nebo dar - říkejte si tomu každý jak kdo chcete. Když jsem byla větší, bála jsem se. Dělala jsem, že nic nevidím. A najednou jsem opravdu neviděla.
Lékařka v sanitce mi prohlíží hlavu. Na cosi se mě ptá. Zvědavě si ji prohlížím a najednou blik, střih... a jsem zase někde jinde. Místo, o kterém víte, že jste ho nikdy neviděli, přesto vám připadá tak strašně známé. Ale ten pocit, že tam nemáte být... Probrala jsem se v nemocnici na traumatologii. Viděla jsem tam tu doktorku ze sanitky. Chtěla jsem jí poděkovat. Zírala na mě a po chvíli mi vysvětlila, že ano. Že je to opravdu ona, ale že jen těžko mohu vědět, že tam byla, protože jsem už před příjezdem sanitky upadla do bezvědomí...
Od té doby, stejně jako když jsem byla malá holka, potkávám bytosti. Nevnímá je každý. Nevnímám je pokaždé ani já. Dokonce to pokaždé není stejné. Vlastně mnohdy ani netuším, co jsou zač. Ale jedno vím jistě. Byla jsem na druhém břehu a už jsem to tam znala kdysi. Nebojím se smrti. Bojím se umírání.
