Tarot

Taroty (tarocchi, trionfi) jsou původně hrací karty s nejasným původem. Nejčastěji jsou spojovány se hrou Taroky či s vykládáním budoucnosti. Názory na jejich původ i využití, stejně jako na jejich symboliku a její funkci, se značně různí.

Doba a místo vzniku tarotových karet jsou neznámé, z historických pramenů je však nesporné, že poprvé se objevily v Evropě. Z několika dochovaných středověkých právních listin, jež zakazovaly (a přesně vypočítávaly) všechny tehdy známé hazardní hry, se dá odvodit, že na konci 13. století ještě známy nebyly, nezmiňovali se o nich ani Petrarca, který v polovině 14. století napsal pojednání o hazardních hrách, či jeho současník Boccaccio, který ve svém Dekameronu postupně uváděl všechny tehdy známé neřesti. První dochovaná zmínka o hracích kartách je pravděpodobně v zákoně bernského kantonu z roku 1367 (jenž je zakazoval), podobné zákony jsou známy např. z italské Florencie (1376), francouzského Marseille (1381), Lille (1382) či německého Ulmu (1397).

Tarot v datech:

Tarot 300 n.l.

Přibližně doba vzniku knihy Sefer jecira, židovské kabalistické příručky, která podrobně probírá astrologickou symboliku hebrejské abecedy, základní text pro Mathersův kabalistický tarot.

Tarot 1367

Ve stanovách města Bernu se objevuje zákaz hrát karty. Nejstarší dochované záznamy o tarotu se vůbec objevují v právních dokumentech, které ho zakazují. Jestliže tedy karty byly v roce 1367 zakázány, musí předcházet tomuto datu. Nicméně už ze "starého Egypta" tarot přece jen nepochází. Tato nejběžnější z okultních soustav orákula, jaké kdy člověk rozvinul, je vlastně "nejnovější". Case klade počátky tarotu do Fezu v Maroku do roku kolem 1200, nicméně nemáme žádný hmatatelný důkaz, který by toto tvrzení podepřel. Nejlepší tedy bude, když se na základě současných dokladů spokojíme s předpokladem, že tarot existoval už před rokem 1300 n.l.

Tarot 1392

Jacquemin Gringonneur vytváří tři soubory tarotových karet pro pobavení Karla VI. Francouzského. Zlomky těchto karet jsou nejstarším dochovaným dokladem tarotu.

Tarot 1450

V polovině 15. století si rodina Visconti-Sforza v Miláně objednává tarotové karty. Části tohoto karetního souboru, zhotoveného pro rodiny Sforza a Visconti, sloužily jako nejstarší dochované vzory moderních souborů 78 tarotových karet.

Tarot 1500

V latinském rukopise nazvaném Sermones de Ludo Cumalis, je uveden nejstarší soubor velkých arkán, jak je známe dnes.

Tarot 1540

V Itálii se v díle Le Sorti od Marcolina objevuje nejstarší tiskem vydané pojednání o tarotu jako divinační soustavě.

Tarot 1612

V díle Sláva a vyznání rosenkruciánů (The Fame and Confession of the Rosicrucians), soukromě vydaného anonymního traktátu o tajné rosenkruciánské komunitě v Evropě, se objevuje první zmínka o esoterním tarotu. Má název ROTA a je popisován jako prostředek nebo nástroj, s nímž se lze radit o minulosti, současnosti a budoucnosti.

Tarot 1781

Pod názvem Le Monde Primitiff (Primitivní svět) se v encyclopedii Court de Gebelina objevuje první spojení tarotu s Egyptem. Gebelin předpokládal, že hieroglyfická "Kniha Thothova", která se datuje do starého Egypta, byla původním tarotem. De Gebelinovy egyptské teorie pak ke konci 18.století rozvíjí Eteilla. Jejich spojené úsilí tak zastřelo skutečné dějiny a strukturu tarotu až do dneška, a to do té míry, že i v současnosti se vytvářejí pseudoegyptské tarotové soubory, které mají dokládat jeho předpokládaný egyptský původ.

Tarot 1785-1791

Francouzský okultista Eteilla, ovlivněn teorií Courta de Gebelina o egyptském původu tarotu, píše řadu knih, které zavádějí esoterní slovník pro tarotové karty. I když tyto definice nebyly pramenem pro Mathersův vlastní esoterický thesaurus, je možné, že Eteilla, neustále se odvolávající na tarot jako na Knihu Thothovu, je zdrojem pro Crowteyho Knihu Thothovu, publikovanou o 160 let později.

Tarot 1856

Eliphas Lévi ve svém díle Dogma a rituál vysoké magie [Dogrne et RUuel de la Haute Magie) vydává tiskem první spojení kabaly a tarotu. Tento model pak S.L. MacGregor Mathers rozpracovává a rozvíjí do tarotového souboru Zlatého úsvitu.

Tarot 1887

S vytvořením tajné společnosti Rádu zlatého úsvitu Mathers zaznamenává esoterické atributy tarotu v nepublikovaném rukopise Kniha T.

Tarot 1889

Papus (Gerald Encausse) vydává Cikánský tarot (Le Tarot des Bohémiens), v němž podrobně rozvádí chybný kabalistický tarot, založený na zastřených okultních atributech, jež udávává Lévi ve Vysoké magii.

Tarot 1909

Aleister Crowley v soukromě vydané knize Liber 777 rozpracovává tajný řád tarotu, který poprvé viděl Mathers. Tato informace se objevuje i v Crowleyho okultním časopise The Equinox, soukromě vydávaném během let 1909-14 (a zejména v Equinox 1,8). V této době neznámý autor, píšící pod šifrou V.N., v anglickém časopise The Occult Review (Květen 1910) veřejně odhaluje správné tarotové atributy Zlatého úsvitu a připojuje tabulky převzaté z Crowleyho 777.

Tarot 1910

Arthur Edward Waite publikuje The Pictorial Key to the Tarot (Obrazový klíč k tarotu), kde jsou zmínky o tajném kabalistickém tarotu Zlatého úsvitu, podrobnosti však nejsou uvedeny.

Tarot 1920

V řadě článků pro časopis AZOTH Paul Foster Case komentuje tarot ve světle myšlenkové Školy Zlatého úsvitu. Case tvrdí, že v zastřených náznacích v dílech Eliphase Léviho odhalil skrytý řád tarotu již před rokem 1920.

Tarot 1937

Ve své čtyřdílné knize nazvané Zlatý úsvit (The Golden Dawn) vydává Israel Regardie tajné instrukce Zlatého úsvitu, včetně Knihy T. 1944 - Crowleyho Kniha Thothova podrobně popisuje tarot, rekonstruovaný podle Mathersovy Knihy T z hlediska thelemické magie.

Tarot 1947

Paul Foster Case vydává The Tarot, A Key to the Wisdom of the Ages (Tarot, klíč k moudrosti věků), kde rozpracovává symboliku velkých tarotových arkán podle Zlatého úsvitu. Toto vydání je konečnou verzí Caseova Introduction to the Tarot (Úvod do tarotu), který vyšel poprvé v roce 1920.

Tarot 1969 až současnost

Obnovený zájem o tarot vede k novým vydáním mnoha starých verzí karet (jako je například Waiteova, Crowleyho a Caseova) i k vytváření nových, velice různorodých návrhů (například od rekonstruovaných verzí Zlatého úsvitu přes surrealistické alternativy Salvátora Dalího až ke Knize Thothově od Aleistera Crowleyho a Friedy Harrisové). V roce 1969 se objevuje T: The New Tarot (Nový tarot T), jehož návrh vznikal v transu při seancích (Quija) a který ohlašuje počátek mnoha nových tarotových výhonků a variant.

Základní typy

Větev italská

Benátský, jinak též lombardský:

Jedná se o nejrozšířenější typ tarotových karet, balíček obsahuje 78 listů (velká arkána 22, malá arkána 56).

Boloňský:

Jeho autorství je přisuzováno Francescovi Fibbiovi, oproti předchozímu typu v tomto chybí dvojky až pětky a balíček tedy obsahuje pouze 68 listů.

Minchiate, jinak též florentinský:

Jeho autorství je přisuzováno samotnému Michelangelovi. Ze souboru Velkých arkán je odstraněna karta Boží dům (ve francouzské tradici také Dům Bůh) a je přidáno 20 nových karet (Naděje, Moudrost, Dobrota, Víra, Voda, Oheň, Země, Vzduch a 12 znamení zvěrokruhu) a celý balíček tak čítá 97 karet.

Větev francouzská

V dalším vývoji hraje významnou úlohu také tarot Marseilleský, z kterého později vycházeli okultisté 19. století při svých pokusech vtisknout původnímu tarotu záměrný esoterický význam. Do Francie se dostaly karty postupně, hlavně přes kraj Lombardie (systémem řazení karet a symbolů spadá tato větev tematicky pod lombardský tarot). Tato větev byla později velmi důležitá, protože se jejím prostřednictvím tarot (taroková hra) šířil po Evropě. Nejednalo se o karty ručně kreslené a kolorované, nýbrž o dřevoryty tištěné na karton. Právě tisková technika umožňovala produkci velkých množství balíků a zakládání prvních profesionálních kartiérských dílen.

Toto jsou základní typy tarotových karet, můžeme se ovšem setkat i s typy jinými, které nejčastěji zahrnují různé krajové a dílenské modifikace.

Jednotlivé barvy malých arkán se velmi často (hlavně v pramenech se zaměřením na esoteriku a okultismus) spojují tematicky s antickými a renesančními filosofickými živly: mince se Zemí, poháry s Vodou, meče se Vzduchem či Vodou a hole s Ohněm či Zemí. Názory na přiřazení živlů mečům a holím se různí nejčastěji, někdy se lze setkat i s řazením zásadně jiným.

Patrně nejrozšířenější a nejpoužívanější jsou karty Aleistera Crowleyho - Thotův tarot či balík Arthura Edwarda Waitea. Oba byli ve své době členy okultních řádů a oba pro svoje balíky využili schopností výtvarnic (Waite Pamely Colmanové Smithové), Crowley pak Friedy Harrisové. Wateův balík vyšel roku 1908, Crowleyho v roce 1944. Oba tyto balíčky se vyznačují velmi bohatou a rozšířenou esoterickou ikonografií (záměrnou). Arthur Edward Waite s Pamelou Colman Smithovou se patrně inspirovali kartami Sola Busca, jednou ze známých a dostupných verzí tarokové hry z renesanční Itálie - Malá arkána, do té doby v tradici dřevořezu bez figurálních motivů, najednou bohatě ilustrují. Právě to činí z moderních tarotů oblíbenou divinační a projekční pomůcku (karty obsahují řadu silně emočně nabitých scének s archetypickým pozadím).

Tyto dva balíčky přispěly k šíření tarotu jako esoterické pomůcky, pomůcky k věštění. V současnosti se však objevují mnohem hlubší studie a pojednání o tarotu jako sémantickém systému, vlastně metajazyku symbolů nebo systému "optického jazyka". Objevují se také snahy zavádět tarot do naprosto seriózních terapeutických přístupů v psychoterapii (většinou jako projekční materiál nebo materiál podporující (imaginaci a nahlížení problému).