Dnes jsem někde stihla článek o nevěře a o motivech, které nás k ní z hlediska psychologie vedou. Do toho jsem se shodou okolností dnes dozvěděla, že jedni co se nedávno brali, se už zase budou rozvádět. Oni tím jsou oba zaskočeni a vlastně nerozumí, proč se to stalo. Nutno uznat, že jsem byla zapuzena, když jsem prohlásila, jestli jsou si svým rozhodnutím opravdu jistí. Samozřejmě si byli jistí. A samozřejmě jsem měla pravdu. Abyste mě nechápali špatně. Svatby jsou fajn. Manželství pro mě má obrovskou váhu. Je to prostě zásadní životní krok. A nelze jej učinit s vědomím "rozvést se můžu vždycky". No ostatně proto asi jsem neprovdanou samoživitelkou a ostatně proto si myslím, že se spousta párů kolem mě nemělo nikdy brát.
O nevěře a jejích "příčinách" nebo kdo podvádí víc nebo horším způsobem se toho napsalo tolik, že se mi nechce dělat rekapitulaci. Každý to známe. Každý z nás byl v situaci podváděného nebo podvádějícího nebo třeba obojí. A pokud skutečně patříte mezi šťastlivce, kterým je 70+ a nikdy nebyli nevěrní a celý život prožili s vědomím, že nebyli podváděni, gratuluji a tiše závidím. Ostatní jsou pokrytci, kteří kecaj nebo pokrytci, kteří ještě nebyli v takové situaci, aby to museli řešit. I vám budiž přáno, aby Vám to dlouho vydrželo.
Bez okolků přiznávám, že o nevěře psát mohu a fundovaně. Byla jsem husa a podváděla jsem. A ano, byla jsem i podváděná husa. Můžu vám tu naservírovat pohádku o tom, jak jsem byla mladá a nezkušená a naivní a bla bla bla. Proč bych to dělala. Nijak to nezmírní závažnost toho, že jsem ublížila. Jen když se tak na to dívám dnes, zjišťuji, že ze všeho nejvíc jsem ublížila sama sobě. Přijde vám to egocentrické? Ok, nechci opomenout význam bolesti toho, komu jsem ublížila svojí nevěrou. Ale zamysleli jste se někdy nad tím kdo vlastně opravdu tratí nejvíc a dlouhodobě? Ano, my sami. Jak jsem na to přišla?
Je to ve skrze jednoduché. Náš podváděný partner se časem oklepe, najde si jiného, v jeho očích lepšího, partnera. Jupí, život jde dál. Svědomí v cajku, žádnej velkej stres. Nám se taky uleví, je to venku, nemusíme se schovávat atd. Situace se takto v různých paralelách může opakovat vlastně do nekonečna. Ale teď přijde to fatální. Život šlape jako hodinky, a vy se jednoho dne probudíte se zjištěním, že máte na krku třicítku nebo i víc, vracíte se do prázdnýho bytu, v horším případě do bytu, který sdílíte s někým, kdo je už tak strašně dlouho spíš spolubydlící než partner. A najednou si uvědomíte, že teda jako fakt už chcete něco jinýho, chcete klid a světe div se, možná i toužíte po lásce (včetně mužů, jen to málokdy řeknete nahlas). A začínáte přemýšlet nad tím, jak by takový ideální partner pro život měl vypadat.
Co se vám honí hlavou, když přemýšlíte o věrnosti? A hodnoty, které byste s partnerem chtěli sdílet? Společný život, společné účty, společné děti, společná hypotéka, společné sny a plány.... Najednou se vyděsíte a určitě vám projede hlavu, že tohle neexistuje, že je to utopie, protože to dneska prostě nefunguje. Jenže tady nastupuje práce vašeho vlastního podvědomí a svědomí.
Vy sami jste příčinou toho, že nevěříte, protože i když si to nepřiznáte, vedli jste dosud právě takový život, kterého se najednou chcete zbavit. A představa, že pro vašeho partnera bude stejně snadné jako bývalo pro vás....jít a zkoušet, jestli sousedovo pole nerodí lepší brambory...no fuj. Představa, že váš partner nebude mít dost sebeúcty, aby si vážil vás....a toho, co pro něj děláte....jak si ho budete moct vážit?
Je to právě vaše podvědomí, které na vás křičí. Ale to, co jsem popsala výše, to je zase jen a pouze vaše interpretace toho, co vám chce říct.Co vám chce říct doopravdy? Zkuste se zamyslet jaký by byl váš život a jaké by byly vaše vztahy, kdyby....
- kdyby jste si více vážili sami, jak by vás vnímalo vaše okolí?
- Kdyby jste měli větší sebeúctu, opravdu by jste měli tolik partnerů?
- Je pravda, že když neznám svoji vlastní hodnotu, pouštím se naprosto zbytečně i do vztahů, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu?
- Umím skutečně ocenit, jaký jsem člověk?
- Je pravda, že s každým dalším partnerem je moje hodnota nižší a proč?
- Napadlo mne někdy, že můj intimní život by mohl být kvalitnější, hezčí, příjemnější, kdyby můj způsob přijímání a otevírání intimního soukromí byl střídmější?
Těch otázek mne napadá mnohem více. Ale vy si jistě dokážete mnoho z nich položit sami, jako si na ně dokážete odpovědět. Napadlo mne jen, že sami sebe okrádámne o něco, co je tím nejdůležitějším jak pro nás, tak pro naše okolí. A to je naše vlastní hodnota. Naši hodnotu určuje míra naší sebeúcty a sebedůvěry. A my sami velmi často tyto artikly dehonestujeme často nevratným způsobem. Poznáváme se povrchně, nejevíme o sebe hluboký zájem. Vztahy stavíme jen na velmi chabých základech. Prestiž a sexualita se dostávájí do popředí v hodnotících kritériích, máme li vlastně nějaká. Do vztahů se velmi často pouštíme vlastně jen na základě sympatií a vášně. O svých snech a představách a plánech umíme napsat na FB zeď nebo je probrat s našimi přátely. O našich sexuálních fantaziích ví kde kdo v internetové diskuzi nebo je rozebíráme na "četech", kde flirtujeme o sto šest. Ale nikdy o nich nemluvíme s tím, s kým chceme žít celý život a vlastně se ani nesnažíme zjistit jaké sny a plány a touhy má ten druhý. Víme vlastně s kým chceme žít? To všechno nás den po dni okrádá o intimitu, přeskládává nám to žebříčky hodnot a ubírá nám to víru, že na světě může existovat láska - láska zrovna právě pro mě, pro Tebe, pro Vás.
A kde se vytrácí víra v lásku, jen těžko může být úcta - včetně sebeúcty. Těžko se pak divit, že nevěra se začíná stávat společensky uznaným, těžko se pak divit, že si nedokážeme věřit. Těžko se pak divit, že se jednou probudíme s divným pocitem morální kocoviny...Znáte asi jak se člověk probudí po pár lahvích bílého a jak má v puse...
Co ubrat plyn, začít (si) věřit, dát si víc času na poznávání se, a zkusit zjistit, že v tom druhém je (nebo není) víc než hezký vtipný obal a začít zase věřit na lásku.
Moc bych vám i sobě přála vidět svatby, které nejsou jako způsob zachrány krize vztahu. Moc bych si přála vidět manželství, kde si jsou lidé věrní před i po svatbě. Moc bych si přála, abych už nikdy neslyšela větu "rozvést se můlžeš vždycky".
