V posledních dnech obletělo svět video organizace True Activist, které názorně ukazuje, jak moc nás naše děti kopírují. Děti jsou naším skutečným otiskem v tomto světě a tím jediným trvalým, co zde po nás zůstane. Asi teď namítnete, že to není zas tak trvalé, protože když postavíte dům, přežije třeba i vaše vnoučata. Ale to, co vložíte do vašich dětí, ony budou vkládat do těch svých a skrze generace se bude předávat odkaz, který jste i vy sami kdysi získali, který vám byl vtisknut.
"Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je soudí a zřídka, pokud vůbec kdy, jim odpouštějí.
Autor: Wilde Oscar"
Každý z nás, kdo už jsme rodiči, si minimálně jednou za život položíme otázku, kde jsme jen udělali chybu. Já osobně si ji pokládám i několikrát denně. A bohužel znám i rodiče, kteří si tuto otázku nebyli schopni položit nikdy. Osobně považuji nutnost si tuto otázku pokládat za základní pilíř výchovných pokusů a strategií, které na naše děti aplikujeme. Není dobrým rodičem, který si myslí, že nic nepokazí. Dobrým rodičem je ten, který si uvědomuje, jak moc toho zkazit jde.
Celých skoro devět let, kdy jsem rodičem i já, kdy funguju jako máma i táta zároveň, narážím na všechna možná úskalí, která sebou rodičovství nese. Ale zjistila jsem jednu minimálně zajímavou věc. Vždy jsem si myslela, že ten, kdo mě soudí a soudit bude můj syn a snad to bude dělat i právem – právem toho, kdo může objektivně posoudit, zda je dobře vybaven pro svůj vysněný život a zda přes veškeré mé snahy a pokusy o „výchovu“ prožil něco, na co rád vzpomíná a z čeho on sám bude s vděkem a snad i s trochou nostalgické radosti čerpat i on sám. A věřím tomu, že nejednou ho situace, které bude sám jako rodič prožívat, zavedou do dnů, kdy jako dítě zkoušel obejít oči, co vidí za roh. Uši, co záhadně slyší každý šelest a vždy poznají, odkud a proč zvuk vychází. Stejně jako strach a bezmoc někoho, kdo by dal vlastní život za zmírnění bolesti z rozbitého kolene. J Ale čím dál více je pro mne šokující fakt, že ten, jehož soud neustále očekávám, mne zatím pořád ještě bezmezně miluje a obdivuje a potřebuje. A i když jsem přísná, zvýším hlas nebo zakazuju, nikdy jsem od něj neslyšela žádný nesouhlas nebo kritiku. Ano, pláč, vztek, fňukání, dlouhosáhlé diskuze a mnoho dalších projevů, které jsou často jen projevem lítosti nebo ještě více sebelítosti nad tím, že něco nevyšlo, jak měl zrovna v úmyslu. J
Ale soudí mě všichni ostatní. Soudí mě moje matka, tchýně, přátelé, prodavačka v obchodě. Soudí mě úplně každý. Celý tenhle soudní tribunál, pod jehož vahou jsem si nejednou myslela, že padnu na kolena a vzdám to, mne donutil položit si jednu zásadní otázku. Proč má každý potřebu řešit, jak vychovávám svoje dítě?
Překvapivě jsem na tuto odpověď přišla docela nedávno. V době, kdy se v životě mém a mého syna objevil někdo, kdo neříkal „dělej to tak či onak“ nebo ještě hůř, mi sdělil, že to dělám vlastně úplně blbě a že můj syn je takový nebo makový. Najednou tu je někdo, kdo se ptá „PROČ“ to dělám takhle a co od toho čekám. Najednou je tu někdo, kdo se mnou vede diskuzi a ptá se, co kdyby to on dělal takhle s daným očekáváním a co si o tom myslím? A já díky tomuto přístupu pochopila i další věc. Proč mi byl celé ty roky soudní tribunál, který nade mnou a mojí výchovou a mým synem, neustále vynášel nějaké soudy, tolik nepříjemný.
Celé své dětství jsem byla vedena k naprosté poslušnosti a pokoře, troufám si říct, že z vyžadovaného respektu se bohužel stal až strach. Byla ode mne vyžadována puntičkářská pečlivost, přesnost. A ze všech možných přestupků, kterých jsem se domněle dopouštěla, nejhorší byla lež. Byla tvrdě trestána a nebylo přípustné využít ani lež takzvaně milosrdnou. A dnes si uvědomuji, že už tehdy vznikl zárodek toho, s čím mám celoživotní problém. Zárodek toho, čemu nerozumím, i když jsem dospělá a dnes zpětně to vidím jako rodičovský alibismus. A nejen rodičovský, ale tak nějak „dospělácký alibismus“. Absolutní míra pokrytectví, do kterého se celá lidská populace obléká.
Lež. Rodiče všech dětí mají jedno společné – jestli jsou v něčem opravdu důslední, tak v potírání lhavosti svých dětí. Od chvíle, co se naše děti naučí komunikovat, jim vštěpujeme, že se nesmí lhát. Klademe jim na srdce, jak špatná je lež. Od útlého dětství v nich vzbuzujeme pocit viny, který by se měl dostavit, když lžeme. Trestáme je za každou lež všemožnými způsoby. Ale ve skutečnosti jsme to my sami, rodiče, kdo učí naše dítě lhát. První lež v životě slyší od nás.
Jen se nad tím zamyslete. Kolikrát svým dětem lžete, že něco jde nebo nejde. Ze začátku jsou to malé drobné lži z pohodlnosti, protože se Vám zrovna něco nechce, nebo na to nemáte čas, prostor, peníze, chuť náladu. A je mnohem jednodušší potomka odbýt malou milosrdnou lží, než mu dlouze vysvětlovat nebo vlastně ospravedlňovat potřebu vlastního pohodlí.
Často lžeme jen proto, aby nebyly smutné nebo zklamané. Nebo proto, že by něčemu nerozuměly. Skrýváme jim pravdu o umřivšímu pejskovi, který usnul tak moc, že šel do nebe. Utajujeme jim původ slz maminek, křiku tatínků i maminek nebo náhlou nepřítomnost jednoho z rodičů. Tvarujeme a ohýbáme pravdu tak, aby pro ně byla přijatelnější, i když víme, že stejně přijde doba, kdy budeme muset s pravdou ven.
Ale přijde doba, kdy se tohle nejen prohloubí, ale dokonce zhorší. Přijde doba, kdy dětem zakazujeme říkat pravdu, ba my je přímo učíme lhát. Okřikujeme je v čekárně u lékaře, aby neříkaly, že ta paní vedle je tak tlustá, že sedí na dvou židlích. Zakazujeme jim říkat, že babička je blbá raketa. A na jejich nechápající otázku, proč to nemohou říkat ony, naše děti, když my rodiče to říkat můžeme, jim stroze odpovíme, protože děti to říkat nesmí. Zakazujeme jim pojmenovávat věci, které vidí stejně jako my, jenom proto, že je to společensky neúnosné nebo proto, že by odhalily naši vlastní neupřímnost vůči okolí.
A během celého toho kolotoče se jim dnes a denně snažíme vštípit informaci, že ony nesmějí lhát, protože to je špatné. A trestáme je za každou lež, kterou nám zkusí podsunout. Každá ta zapřená počmáraná zeď, politý koberec, hádky s nadávkami mezi sourozenci – všechno trestáme a zdůrazňujeme, jak špatné to je. A naše děti jen koukají a nechápou, co že to vlastně dělají špatně, protože ony přeci vidí, jak telefonujete s tchýní, které vysvětlujete, že opravdu nemůžete teď hned letět pro pár drobností do obchodu, protože zrovna máte rozděláno na plotně k večeři, zatímco váš potomek už dávno žmoulá namazaný rohlík. Vaše děti vás slyší, jak prodavači v elektru vysvětlujete, že telefon vám přestal fungovat sám od sebe, když vaše dítě i vy moc dobře víte, že vám upadl na zem.
A zatímco vaše děti celé roky pozorují, jak jim zakazujete lhát a přitom sami lžete na každém kroku, čas neúprosně běží až do dob, kdy jsou tyto drobné lži a polopravdy povýšeny na vrchol pokrytectví a alibismu. Znáte tu příhodu, jak si jednou začnete všímat toho, že vám mizí cigarety v krabičce? Váš puberťák asi zkouší kouřit. A znáte tu, jak vám váš puberťák řekne, nemá čas na vaše výmysly (nákup, úklid, cokoli…)? Kde jste to jen slyšeli? A znáte tu, jak vás váš puberťák oblaží veselou příhodou, jak mu samo od sebe přestalo něco fungovat? A pokud jste si až dosud ani jednou nepoložili tu otázku „co děláte špatně“, tak v tuhle chvíli si ji s největší pravděpodobností položíte. Pokud tedy nejste úplní otrlci.
A to je ta chvíle, kdy si uvědomíte, že ten letitý soudní tribunál, kdy vám tchýně, matka i pokladní říkaly, jak máte nevychovaný dítě, přestaly „radit“. A uvědomíte si, že ani vaše dítě nikdy nepřijde a neřekne vám „mami, tati, vy jste mě blbě vychovali“. Ten soud přichází právě teď a této podobě. Vaše dítě vás soudí a trestá zároveň, protože vám mnohdy v jediné větě připomene, jak blbě jste to celé ty roky dělali.
A proto já teď, dokud je mému synovi teprve necelých devět let kašlu na ten soudní tribunál a pokazím si to sama za sebe, abych i já jednou před tím skutečným a patřičným soudem stála s vědomím, že za to nemůže někdo jiný, ale jen já sama. A proto nechci učit svoje dítě lhát. Takže když v čekárně u lékaře poukáže na to, že ta tlustá paní sedí zadkem na dvou židlích, tak mu dám za pravdu. Protože je to holý fakt – paní je tlustá. Mohu mu dovysvětlit, že paní může být tlustá i proto, že je třeba nemocná. Můžu mu vysvětlit, že každý není tlustý jen proto, že se přežírá. Ale nebudu ho peskovat za to, že řekl pravdu.
Stejně tak se budu snažit mu vysvětlit, že jsou chvíle, kdy si s ním nechci hrát nebo povídat nebo cokoli, protože když přijdu domů z práce, jsem unavená a nemám náladu. Ale vysvětlím mu, že když i on mě dá několik málo minut na „zotavenou“, bude i pro mě příjemnější se mu věnovat a něco s ním vymýšlet. Nechci ho odbýt nějakým výmyslem typu „teď to nejde“. Chci, aby viděl, že jde říkat pravdu, být upřímný, vymezit si prostor pro sebe nebo svůj názor, aniž by kvůli tomu bylo potřeba se uchylovat i třebas k drobným lžím. A k tomu ho naučit znát míru a způsob, jak to udělat nebo říct, aby to bylo upřímné a přesto korektní vůči tomu, s kým bude zrovna komunikovat. Aby chápal rozdíl mezi kamarádem, rodičem, učitelem, později třeba šéfem nebo kolegou.
A pokud kvůli tomu, že ho nehodlám učit lhát, někomu bude připadat můj syn drzý, je mi líto. Je upřímný. Stejně jako nehodlám pěstovat alibismus a pokrytectví. Vidí-li dítě, že kouříte, těžko ho můžete trestat, že kouří taky. Jiná věc je mu vysvětlit, že je potřeba si na takovou „zálibu“ vydělat (nikoli krádežemi, ale třeba brigádou). Těžko budete po svém puberťákovi chtít, aby vám s čímkoli pomáhalo, když vy sami nejste ochotni pomoci manželce, manželovi, tchýni, matce…
Děti jsou našimi věrnými kopiemi a vše, co dělají, se primárně učí od nás. Individuální projev tohoto otisku je pak obrušován společností, ve které se dítě pohybuje a prospívá. A tím, co nejčastěji selhává, je alibismus a pokrytectví uschovaný do mnoho malých i větších rodičovských lží a trestů za lži dětské.
